Zlepšováky a software |
 |
Zlepšováky a software |
|
|
Výška a azimut Slunce (12/2010) Tato
aplikace velmi názorně demonstruje změnu
azimutu
a výšky Slunce v průběhu dne s možností měnit i zeměpisnou šířku
pozorovatele od severního pólu k jižnímu. Zobrazeny jsou polohy Slunce
k pevně daným okamžikům místního času 0-24h s meridiánem
uprostřed grafu. U jednotlivých kotoučků Slunce je vynesena výška nad
obzorem s bodem kulminace v poledne, kterou znázorňuje červené polední
Slunce. Výšku nad obzorem pro ostatní polohy lze přibližně určit
z příslušné
almukantaráty podle osy y. Azimut pro celé hodiny je vyznačen na ose x
u časového údaje Zeměpisnou šířku lze buď zadat přímo (ve stupních), nebo lze vložit z předdefinovaných tlačítek polohu pozorovatele na rovníku, obratníku raka, severním polárním kruhu a severním pólu. Pro údaj na jižní polokouli vložte zeměpisnou šířku jako zápornou hodnotu. Zeměpisnou šířku lze i krokovat stisknutím šipky doprava (=+1°) nebo doleva (=-1°). Pokud šipku podržíte lze hezky animovat i polohu Slunce v konkrétním časovém okamžiku v průběhu roku. Podobně lze zadávat i hodnotu konkrétního dne, vložit předdefinované datum jarní/podzimní rovnodennosti či letního/zimního slunovratu případně šipkami doprava/doleva krokovat o zadaný počet dnů vpřed či vzad.
|
|
Viditelnost planet
v letech 2011-2015 (upraveno 1/2013)
S ohledem na neutěšený stav
počasí v posledních dnech, týdnech a měsících a tudíž nemožnosti věnovat
se plně astronomii jakožto outdoorové aktivitě jsem se začal alternativně
věnovat astronomii "domácí" a to nebeské mechanice.
ALL IN ONE obsahuje všechny grafy viditelnosti planet v roce 2013 na jedné A4,
a pak tatáž sada pro pětiletku 2011-2015 : MERKUR VENUŠE MARS JUPITER SATURN URAN NEPTUN
Umístit legendu do grafů mi připadalo jako nejtěžší úkol, protože by to bylo mnohde na úkol viditelnosti podstatnějších informací, které lze vyčíst z grafu. Takže barvy jednotlivých křivek: modrá = západ/východ Slunce (východ je na pětiletém grafu žlutě), zelená = východ planety, oranžová = kulminace planety, červená = západ planety, tenčí černou křivkou je vyznačen začátek a konec nautického a astronomického soumraku, čárkovaná vlnovka kolem půlnoci je pravá půlnoc (=analogie pravého poledne), která se od střední půlnoci liší kvůli excentricitě dráhy Země. Slunce se díky této odchylce nenachází ve 12h místního času vždy na jihu, ale v průběhu roku jednak osciluje kolem této hodnoty a jednak se mění jeho výška nad obzorem (kvůli sklonu zemské osy) - soubor těchto poloh pak tvoří tzv. analemu. Případnému zájemci můžu samozřejmě vygenerovat graf viditelnosti kterékoliv z planet pro kterýkoliv rok.
|
TimeLaps video s
kompaktem Olympus C-750 UZ
Než jsem začal fotit
zrcadlovkou používal jsem Olympus C-750UZ, což je 4MPx kompakt s ED
objektivem s 10x zoomem 6,3-63mm (ekvivalentní objektivu 38-380mm
pro 35mm fotoaparát) a světelností f/2,8-f/3,7. Absolvoval jsem s ním
několik pokusů o afokální
|
Stavba
dalekohledu z objektivu Epijunktar 110/415
Před nějakým časem mi kolega
věnoval jakýsi neznámý objektiv EPIJUNKTAR o průměru 110mm a ohniskové
vzdálenosti 415mm.
Objektiv na první pohled vypadal, že si zaslouží být součástí nějakého
dalekohledu. A protože jsem nějaké pozorovadlo postrádal (ED80/600
využívám výhradně na focení) pustil jsem se do stavby "dalekohledu".
VyGooglil jsem, že objektivy Epijunktar sloužily (a mnohým nadšencům ještě
slouží) jako projekční objektivy sestav domácího kina. Na jeho optické
vlastnosti jsem ze strany astronomů velkou chválu nevyčetl (spíše naopak),
ale šlo přeci jen o to vyzkoušet to.
Průměr objektivu 110mm ideálně vyhovuje tubusu o průměru 115mm v podobě
oranžové odpadní roury z novoduru, která je k zakoupení v každém
hobymarketu, navíc se dobře opracovává a v
ohniskové délce 415mm je její ohyb či jiná deformace zanedbatelná.
|
|
Při plánování pozorování (a zejména focení) jsem marně hledal nějaký nástroj (nejlépe diagram, graf či schéma) který by přehledně zobrazoval východ/západ Měsíce a Slunce (včetně astro-soumraku) a pomohl mi snadněji plánovat některé výpravy za tmou i s ohledem na polohu (fázi) Měsíce. Astrofotografové totiž za svitu Měsíce toho moc nenafotí (pominu-li specialisty experimentující s H-alfa filtry) a tak nastal čas se zase chvíli věnovat nebeské mechanice. Ani Hvězdářská ročenka totiž neobsahuje schématické znázornění polohy Měsíce a docela se mi stýská po těch kartónových kartičkách s diagramy viditelnosti planet a s východy/západy Měsíce, které byly dříve (zdarma) na každé hvězdárně. Tak se stalo, že jsem našel skripta ASTRONOMICKÉ ALGORITMY PRO KALKULÁTORY vydané r. 1984 (autor Zdeněk Pokorný) a po několika večerech (kdy stejně svítil Měsíc) jsem vytvořil následující dílo. Pracovně tomu říkám "Darkness Planner" Zde je výřez z uvedeného "výtvoru":
Polohy Měsíce (východ = žlutý kotouček, západ = modrý kotouček) jsou
vyznačeny ve SEČ (UT + 1h). Navíc je v diagramu vyznačen začátek i konec
platnosti letního času SELČ - modrá šmouha v březnu a říjnu). Tlustá čára
uprostřed je půlnoc 0hSEČ. Východ a západ Slunce stejně jako konec a
začátek astronomického soumraku (tedy Slunce 18° pod horizontem) jsou
počítány pro rovnoběžku = 50° severní šířky. Pro zájemce
Schémata jsem pro přehlednost rozdělil na dvě poloviny roku (formát *.pdf) pro Adobe Reader (verze 5): Darkness Planner I-VI/2013, Darkness Planner VII-XII/2013 Pro zajímavost jsem vyrobil i diagram pro polohu pozorovatele na rovníku (tam s plánováním astrofotografování moc potíže nemají) a na 65stupni severní šířky (pro severnější oblasti je vytvoření grafu trochu složitější, protože tam někdy Měsíc a mnohdy ani Slunce nezapadá/nevychází)
|
|
Canon Release.mdb (zip 35kB) (11/2008)
Tuto jednoduchou aplikaci jsem vytvořil v MS Accesu pro ovládání intervalové expozice zrcadlovky Canon EOS350D. V režimu BULB pro dlouhé expozice, které se v astrofotografii využívají asi nejvíce, je nutné nějakým způsobem odměřit expoziční čas. Nejdelší nastavitelný expoziční čas v manuálním režimu fotoaparátu je totiž 30 sekund. Při delších expozicích lze tedy postupovat tak, že se expozice manuálně spustí např. dálkovou spouští (např. Canon RS-60E3), expoziční čas se odměří na stopkách a poté se stejným způsobem manuálně vypne. Podle hesla „práci strojům“ lze ale začátek a konec expozice ovládat z PC (notebooku). Pro tento účel je ale nutné vyrobit propojovací kabel mezi PC (COM port) a fotoaparátem (2,5“ stereo jack). Do sériového konektoru (COM) je ale vhodné doplnit optočlen, který elektricky oddělí spínaný obvod PC od samotného fotoaparátu, aby nedošlo k jeho poškození. Kompletní návod na výrobu včetně popisu elektrosoučástek je zde. Ovládání fotoaparátu jsem úspěšně testoval i přes USB rozhraní, kdy je ovšem potřeba použít redukci z USB na COM a pomocí softwaru (dodávaného s redukcí) vytvořit virtuální komunikační port (např. COM5) a na ten se odkazovat přímo v programu. Při použití programu je nutno na objektivu vypnout AF režim (ten je ale v noci stejně k ničemu). Pokud se při focení používá i předsklopení zrcátka (MirrorLockup), je nutné tuto skutečnost zaškrtnout i v aplikaci, aby foťák dostal o jeden impulz navíc (tj. jeden impulz pro předsklopení zrcátka, následuje prodleva pro stabilizaci asi 1s, pak druhý impulz pro začátek samotné expozice). Funguje spolehlivě, ale není nad autonomní řešení nevyžadující notebook.
Pro některé astronomické výpočty je nutné převádět občanské datum do data Juliánské periody a zpět. Kdo se někdy zabýval výpočty astronomických efemerid těles sluneční soustavy, pro toho to asi nebude žádné překvapení. Většina podobných programů na internetu má tuto kalkulačku integrovanou přímo v algoritmech webové aplikace, ale třeba se to může někomu hodit i v Excelu.
Montáž EQ3-2 není standardně
vybavena polárním hledáčkem. Při prvních astrofotografických pokusech se
širokoúhlou fotografií při krátkých ohniskových vzdálenostech objektivu
jsem se bez polárního hledáčku snad i obešel. Ustavení montáže nemusí být
v takovém případě nijak závratně přesné, i když jsem se o to v rámci
Redukce pro připevnění fotoaparátu
Z doby mých prvních
astrofotografických pokusů prováděných s LIDLskopem pochází tento
fotokroužek. První snahou po zakoupení digitální zrcadlovky bylo zajistit
její upevnění k dalekohledu. Celková cena prodávané Parfokalizovaný okulár a Bahtinovova maska
|
Už dávno jsem v hlavě
nosil plán na vytvoření vlastního softwaru, který by byl schopen přesně
propočítat polohy jednotlivých planet sluneční soustavy s možnosti
vygenerovat grafy viditelnosti jednotlivých planet. K algoritmizaci celého
problému jsem použil skripta "Astronomické algoritmy pro kalkulátory"
(autor: Zdeněk Pokorný, vydala HaP Praha 1984) které jsou sepsány poměrně
jednoduchým matematickým jazykem. Pro určení
viditelnosti planet je nutno znát samozřejmě jejich polohu, takže jsem
nejdříve zpracoval výpočty pro jednotlivé planety v heliocentrických
ekliptikálních souřadnicích. Vypočtenou heliografickou délku a šířku
planet je pak nutné převést do souřadnicového systému se středem na
planetě Zemi, která se mezi ostatními planetami (překvapivě) taky pohybuje, a získal
jsem tak geocentrické ekliptikální souřadnice. Protože ale polohu objektů
na obloze pozorovaných z konkrétního místa určujeme v (geocentrických)
rovníkových souřadnicích, je třeba provést poslední transformaci do
tohoto systému. Výsledkem je pak nám již dobře známá rektascenze a
deklinace objektu na nebeské sféře. Pak již stačí spočítat východ,
kulminaci a západ konkrétního tělesa na nultém poledníku v Greenwichi přes střední
hvězdný čas v 0h světového času a posunout se do našeho časového pásma
abychom viděli v kolik hodin v průběhu roku planeta vychází a kdy zapadá
na 15° východní délky. Výsledné údaje pak stačilo převést do grafické
podoby a výsledkem jsou následují grafy viditelnosti planet pro :
Jediným
finančně znatelným příspěvkem tomuto přístroji bylo zakoupení okulárového
výtahu. Pro tento účel jsem tedy pořídil nejlevnější možnou (750Kč)
variantu hřebenového výtahu od firmy Sky-Watcher a jeho přírubu osadil do
ucpávky oné kanalizační roury, která je k dostání v každém OBI, Baumaxu či
Bauhausu. Abych celou konstrukci zbytečně neprodražoval vybrousil jsem z
dřevotřísky dovtail upínací lištu a bylo skoro hotovo. Posledním oříškem
bylo upnutí okuláru, protože uvedený hřebenový výtah se prodává bez
upínací objímky (trubka výtahu má na konci pouze závit o průměru M56,
který S-W na svých dalekohledech používá) a "univerzální" redukce z M56 na
2" šachtu pro okulár stojí přes 1000Kč, což je za kovový "kroužek" dost
silné kafe. Naštěstí mám stejný redukční kroužek na výtahu u svého
ED80/600, ale ten samozřejmě potřebuji mít osazen v době focení.
(cestovatele)
mohu vytvořit diagram pro jakoukoli zeměpisnou šířku (dejte mi případně
vědět na rene.slacal
Čtenáři
Hvězdářské ročenky jistě znají tzv. korzetový diagram, který názorně
zobrazuje východ a západ Slunce a jednotlivých planet a jiných těles
sluneční soustavy. Přemýšlel jsem nad tím proč korzetový, když se tak
přeci jeví pouze v našich zeměpisných šířkách. Pokud bychom totiž
zobrazili graf východu a západu Slunce (případně začátku/konce
astronomického soumraku) pro jinou zeměpisnou šířku ztratí graf svoji
podobu připomínající korzet. Podle skripta „Astronomické algoritmy pro
kalkulátory“ (autor Zdeněk Pokorný, z r. 1988) jsem sestavil tuto aplikaci
v MS Excelu. Do pole „zeměpisná šířka“ zadejte geografickou šířku
zvoleného místa a graf zobrazí křivku východu a západu Slunce pro toto
pozorovací stanoviště. Navíc jsem přidal i dvě tlačítka pro plynulou změnu
zeměpisné šířky. Můžete se tak pohybovat po zeměkouli od rovníku k
severnímu pólu (+90°s.š.) nebo jižnímu pólu (-90°j.š.) a sledovat jak se
mění délka dne v jednotlivých částech roku, kde a kdy Slunce nezapadá či
nevychází vůbec a pro astronomy velmi podstatná informace kdy
začíná/končí astronomický soumrak, tedy kdy je Slunce méně než 18° pod
horizontem, a nastává tak skutečná „astronomická“ tma. Nepřesnost oproti
údajům ve Hvězdářské ročence je v řádu minut, protože vypočtené hodnoty
nejsou nijak dodatečně korigovány, ale to ani nebylo cílem této aplikace.
možností
snažil alespoň hrubým ustavením ve vodorovné rovině a "správným"
nastavením elevace polární osy s následným upřesněním driftovou metodou.
Jak jsem ale zkoušel fotit s delšími ohnisky, tj. teleobjektivem a
následně i v primárním ohnisku dalekohledu začalo být přesné ustavení
nezbytnou (!) podmínkou toho, aby výsledná fotografie obrazů hvězd
připomínala body a nikoli čárky či tečky s ocáskem. Zakoupil jsem tedy
polární hledáček, umístil do montáže, přesně podle návodu nastavil polohu
Polárky (o půlnoci 1. listopadu je Polárka přesně nad NCP) a protože to v
obýváku pěkně fungovalo, těšil jsem se jak snadné bude přesné ustavení i v
terénu. Tam mě však moje nadšení rychle opustilo, protože ve tmě bez
nasvícení není v hledáčku lautr nic vidět a pro samotné ustavení je do něj
potřeba ze šikovného úhlu svítit, aby bylo jasné kam Polárku v hledáčku
vlastně umístit. Pokud máte červenou baterku v čelovce tak jako já (abych
měl volné ruce) je pak bez dodatečného osvětlení polárního hledáčku
samotné ustavení montáže opravdu krkolomná taškařice (pokud nejste
chobotnice, protože 2 ruce jsou fakt málo). Hned na místě jsem vymyslel
jak by to mohlo fungovat a vyrobil jsem pak z červené LED diody, víčka od
Lenoru (to je tuším nějaký přípravek na praní, či co) jednoho tlačítkového
spínače a knoflíkové baterie svítilnu, kterou umístím shora do montáže nad
polární hledáček a jedním stisknutím spínače se rázem ustavení montáže
stane hračkou i "potmě". Hloupost, ale potěší.
redukce s T-závitem a příslušným T-kroužkem pro připojení bajonetem k tělu
zrcadlovky mě dost odradila, protože dosahovala výše celého dalekohledu.
Byl jsem si ale vědom toho, že pro solidní astrofotografii to bude chtít
stejně do budoucna výtah o průměru 2" a kupovat redukci do 1,25" šachty
LIDLskopu bylo jednou pro vždy zamítnuto. Naštěstí se tento problém dal
velice elegantně vyřešit nákupem záslepky těla zrcadlovky, což
představovalo investici zhruba 50Kč a s trochou šikovnosti ho přilepit ke
vhodné trubce. Sama náhoda mi pomohla objevit v garáži novodurovou trubku
o vnějším průměru 50mm a tloušťce asi 4mm. Stačilo tedy vhodným nástrojem
(pilkovým výkružníkem upevněným k vrtáku) udělat do plastové krytky vhodný
otvor a přilepit k přiměřeně dlouhé trubce. Výsledek byl nejen uspokojivý,
ale díky vnějšímu průměru použité trubky dokonce i použitelný v
dalekohledu s výtahem o průměru 2" (50,8 mm). Přesné odvrtání středu byla
v tomto případě spíše loterie (ideální by byl soustruh), ale drobná
odchylka od optické osy má zanedbatelný vliv na účel pro který je tato
redukce určena.
Při
fotografování v primárním ohnisku dalekohledu jsem brzy narazil na problém
přesného zaostření. Slabší objekty nejsou na matnici zrcadlovky vidět a
umístění obrazu vytvořeného objektivem přesně do jeho ohniska je úkol
vyžadující už dost velkou preciznost. Na internetu jsem narazil na běžně
používanou pomůcku a to parfokální okulár. Jedná se ve skutečnosti o
přípravek, do kterého se umístí běžný krátkoohniskový okulár a ten se
zafixuje do takové polohy, která odpovídá zaostřené soustavě s upevněným
tělem zrcadlovky. Nebudu zde popisovat průměry novodurových trubek, ze
kterých jsem to zbastlil. :-) Jsou poze přilepeny ke krytce objektivu
(tedy plastovému dílu, který má na sobě bajonet stejný jako ten na těle
foťáku). Podstatné je pouze to, že součástí tohoto přípravku musí být
nějaký stavěcí prvek, který umožní drobnou korekci délky ve směru optické
osy. K tomu mi dobře posloužilo víčko a hrdlo plastové flašky od Lenoru
(prostředek na praní prádla), který díky svému průměru umožňuje upevnit
okulár o průměru 1,25" a navíc lze díky závitu plynule měnit i zaostření.
Závit má sice gigantickou vůli, ale domluvil jsem mu vrstvou elastické
lepicí pásky přímo na závitu. Na obrázku je to ta světle modrá část.
Postup je v krátkosti asi takový, že se k dalekohledu připevní tělo
fotoaparátu a na nějaké jasnější hvězdě se zaostří. To lze udělat např.
použitím Hartmannovy masky, či metodou několika pokusných expozic, při
kterých se
výtahem nepatrně mění vzdálenost od objektivu a přitom se pořídí série
snímků, z nichž se vybere ten nejostřejší a poloha výtahu se pak vrátí do
toho místa, kde byl onen nejostřejší snímek pořízen). Poté, co je
fotoaparát uspokojivě zaostřen je třeba toto nastavení zafixovat do onoho
přípravku. Z dalekohledu se tedy demontuje fotoaparát (pouze vytočením z
bajonetu, redukce zůstane v šachtě) a aniž by došlo ke změně optické
vzdálenosti od objektivu se na redukci připevní vyrobený přípravek s
okulárem. Díky onomu stavěcímu závitu se doostří přípravek tak, aby byl
okulár parfokalizován (tj. aby byl okulár zaostřen do ohniska objektivu,
tj. do stejného místa, kam se snažíme umístit čip fotoaparátu při samotném
fotografování) a v zaostřené poloze se závit zafixuje (v ideálním případě
přilepí). Tak vznikne jednoduchá pomůcka, kterou před samotným focením
umístím na dalekohled, pohodlně zaostřím a pak pouze zaměním přípravek za
tělo zrcadlovky. Jednou za čas je to potřeba trochu zkorigovat, protože je
takto vyrobený přípravek přeci jen z plastu, ale svoji roli pro nalezení
ohniska plní výtečně. Později jsem přišel na to, že ani toto zaměření
ohniska není pro zaostření fotoaparátu 100%ní neboť oko je přeci jen
tolerantnější k malým nepřesnostem než čip foťáku. Co jsem na internetu
narazil na zmínku o Bahtinovově masce, používám k zaostřování hlavně ji.
Generátor k výrobě Bahtinovovy masky je